42. mechanizovaný prapor se hrdě hlásí ke svatováclavské tradici. Proto se na tomto místě věnuje prostor postavě svatého Václava. Máte možnost seznámit se nejen s životem a vládou svatého knížete Václava I, ale také s tím, co bývá někdy v české historiografii označováno jako světcův druhý život. Máme na mysli význam odkazu sv. Václava pro náš stát a lid, který sv. Václava po jeho smrti uctíval jako světce, ochránce českého národa a věčného nebeského vládce českého státu. Dalo by se vlastně říci, že zde hovoříme o takovém praktickém "pozemském posmrtném životě" Václavově. Lze říci, že praktický dopad tohoto jeho "druhého" života pro společnost v mnohých ohledech zastiňuje význam života "prvního". Zatímco pozemský život sv. Václava, který ve velmi skromných podmínkách vládl ještě zdaleka ne plně konstituovanému státu, skončil troufalou bratrovraždou, v jeho druhém životě se mu jako věčnému vládci klaněli králové a císařové a se zbožnou úctou si propůjčovali Svatováclavskou korunu coby odznak královské moci nad českými zeměmi. S hymnem "Svatý Václave" na rtech a pod svatováclavskou korouhví s orlicí pochodovali do rozhodujících bitev čeští vojáci, 28. září se dávaly do pohybu masy lidí proudící na svatováclavské poutě a většina práce tou dobou na několik dní utichala, aby mohly statisíce a později miliony věrných a hrdých Čechů radostně oslavovat památku tohoto nebeského knížete. Sv. Václav se stal symbolem propojujícím svět církve a státní moci, což bylo až do 18., 19. něčím samozřejmým a s čímž si naše dnešní sekularizovaná společnost tak trochu neví rady. Tyto řádky tak mohou sloužit i k lepšímu pochopení této problematiky.
První život Sv. Václava
O životě svatého knížete Václava toho vlastně nevíme příliš mnoho, tím méně o skutečných motivech činů, které v jeho životě sehrály klíčovou roli. Veškeré přímé zprávy o něm máme totiž pouze z životopisů svatých, které se obecně nazývají legendy. Je třeba nenechat se tímto termínem zmást: legendy v tomto smyslu nebyly vybájené příběhy, jednalo se o skutečné životopisy osob, jež církev později začala uctívat jako svaté. Jsou to ostatně i téměř jediné zdroje informací o tehdejších dějinách vůbec, fungovaly zároveň jako substitut pozdějších kronik. Pravda, z pohledu dnešního historika by legendy jako stoprocentně spolehlivé prameny neobstály, neboť samozřejmě nesou výrazné znaky idealizace "hlavních hrdinů" a pochopitelně i svědectví o zázracích, jež se na jejich přímluvu přihodily. Nic to ale nemění na faktu, že jsou pro poznání tehdejších dějin a jejich hlavních protagonistů (mezi něž jistě kníže Václav patřil) klíčové.
Z přímých a nepřímých zpráv o Václavovi a jeho době můžeme tedy rekonstruovat asi toto:
Václav, knížecí syn z rodu Přemyslovců, se narodil pravděpodobně někdy kolem roku 907 a jako prvorozený syn knížete Vratislava byl předurčen k vladařské dráze. Zejména zásluhou jeho babičky a vychovatelky sv. Ludmily se mu dostalo na svou dobu nebývalého vzdělání, ačkoli to bylo tehdy výsadou kněžstva a mnichů a většina evropských panovníků té doby sotva tušila, jak se drží brk. Václav byl vzdělán v písmu, naučil se latinsky a byl vychováván v duchu křesťanství, které zde v té době ještě nemělo příliš pevné základy. V době smrti jeho otce Vratislava (†921) byl Václav ještě příliš mlád, aby se podle tehdejších zvyklostí mohl ujmout vlády, a tak za něj jako regentka vládla jeho matka Drahomíra. Důkazem toho, že šlo o dobu velmi nejasného, spletitého a komplikovaného vývoje je i událost, která ve Václavově životě sehrála důležitou úlohu. Kněžna Drahomíra dala na hradě Tetíně zavraždit svou tchyni a Václavovu vychovatelku Ludmilu. Důvody tohoto jistě hrůzného činu, který ale v těchto dobách nebyl ničím výjimečným, si můžeme jen domýšlet. Zdá se, že zde šlo o Ludmilinu úlohu ve výchově kněžice Václava, trnem v oku byla Drahomíře snad i Ludmilina podpora pozvolna se šířícího křesťanství, které, jak naznačují některé legendy, stálo proti mocenským zájmům vládnoucí regentky. Zdá se, že s touto událostí může souviset nástup mladičkého Václava na trůn, ačkoliv je pravděpodobnější, že mezi Ludmilinou smrtí a Václavovým nástupem na trůn ještě uběhlo několik let.
Václav nicméně po svém nástupu na pražský knížecí stolec prý vypudil na nezbytně nutnou dobu matku ze země, ujal se vlády a začal napravovat nedobré poměry ve svém panství. Musíme vzít v potaz, že jeho panství ještě tehdy zdaleka nedosahovalo dnešních hranic naší země. Jeho přímý vliv se omezoval na oblast dnešních středních Čech, ale Václav se celkem s úspěchem snažil svůj rodící se stát upevňovat a rozšiřovat. I když i v těchto snahách dával vždy přednost řešením diplomatickým, prosadil se nejednou i jako statečný bojovník. Legendární svědectví v tomto ohledu potvrzují i zhojená sečná zranění na světcově lebce, která se dodnes jako vzácná relikvie uchovává ve Svatovítském pokladu. Václav si ale i v boji počínal nanejvýš rytířsky. Tak například když si chtěl Václav podrobit odbojného zlického knížete Radslava, navrhl osobní souboj obou knížat, aby se zbytečně neprolévala krev mnoha vojáků. Dlužno dodat, že Václav Radslava v tomto duelu porazil.
Nejnovější archeologické výzkumy naznačují, že to byl už Václav (a nikoliv až jeho nástupce Boleslav), kdo začal budovat tzv. hradskou soustavu, což byla vlastně síť správních opevněných míst, jejichž prostřednictvím uplatňoval svou moc a vybíral daně. Svědčí to o skutečně státotvorném duchu tohoto panovníka. Krom toho byl Václav velkým dobrodincem a podporovatelem církve: rozdával almužny, vykupoval otroky a na svém sídelním hradě Praze založil kostel sv. Víta, na jehož místě stojí dnešní katedrála zasvěcená témuž světci.
Jak tomu bývá vždy, kdo drží moc, má i své nepřátele. Nejinak tomu bylo i v případě Václavově. A nebylo třeba chodit příliš daleko, jako jeho osudový nepřítel se ukázal jeho vlastní bratr Boleslav. Můžeme se dnes už jen dohadovat, zda důvodem tohoto nepřátelství byla orientace Václavovy zahraniční politiky na Sasko, nebo prostá touha po pražském knížecím stolci. Zvláště v 19. a 20. století se často nechával slyšet názor, že hlavním důvodem bylo, že Václav dobrovolně souhlasil s odváděním tzv. tributu pacis (poplatku za mír) do sousedního Saska, což bylo často prezentováno jako panovníkova slabost vůči mocnějšímu sousedovi. Faktem ale je, že informace o tomto poplatku vůbec je sporná, ačkoliv na druhou stranu se tehdy jednalo o nejběžnější prvek provádění zahraniční politiky. Jednalo by se o řešení nikoliv zbabělé, ale moudré. Dokazují to ostatně události následujících desetiletí, kdy se po vyčerpávajících bojích podvolil západnímu sousedovi i kníže Boleslav, který jistě jako poražený musel platit mnohem více. Zde se ale dostáváme na tenký led spekulací, proto se vraťme zpět k historickým faktům. Václavův bratr Boleslav pozval vládnoucího knížete na návštěvu svého dvorce ve Staré Boleslavi. Pod rouškou přátelského pozvání ale zosnoval panovníkovu vraždu. Když se Václav za rozbřesku chtěl odebrat do tamního kostela na mši, napadl jej jeho bratr se svými druhy, kteří po krátkém boji Václava u chrámových dveří přemohli a zavraždili. Následovaly pak kruté čistky a vraždění Václavových přívrženců. Historickým paradoxem je, že známe jak přesné datum – pondělí 28. října –, tak vlastně i čas – slunce tou dobou vychází před šestou hodinou –, ale nelze s jistotou určit, kterého roku k této události došlo. V úvahu připadají roky 929 a 935, přičemž současní badatelé se mírně přiklánějí k druhé variantě. Tato otázka nicméně zůstává a patrně i zůstane otevřená… Po zklidnění politické situace dal kníže Boleslav I. – z nám neznámého důvodu – tělo svého bratra za osobní účasti převézt na současné místo jeho pohřbu ve svatovítské katedrále. A zde se začíná onen druhý život svatého knížete Václava.
Druhý život Sv. Václava
Druhý život Václavův, role světce a patrona české země, začíná vlastně už jeho smrtí. Velmi záhy po ní začal být uctíván jako světec a již zmíněné přenesení ostatků (tzv. translace) bylo v té době považováno za stvrzení kultu (složitý postup svatořečení vyhrazený římskému stolci je až pozdější záležitostí). Tělo sv. Václava bylo ze Staré Boleslavi do Prahy přeneseno tři roky po jeho smrti, tedy r. 932 nebo 938 (podle toho, který rok úmrtí je správný) a bylo pohřbeno v kostele sv. Víta, prvním předchůdci dnešní gotické katedrály. Jak už bylo řečeno, tento chrám založil předtím sám sv. Václav, a to uprostřed sídla přemyslovských knížat, Pražského hradu, který je sídlem hlavy našeho státu podnes. Ačkoliv se stavby nad Václavovým hrobem proměňovaly, zůstal od té doby na témže místě. Jak silný byl svatováclavský kult již v 10. století, ukazují nejen četné legendy, ale i fakt, že v době zřízení pražského biskupství v roce 973 to byl právě kostel sv. Víta s hrobem tehdy již hlavního patrona země, který byl zvolen jako sídelní kostel pražských biskupů, tedy katedrála. Svatováclavský kult byl také podnětem pro novostavbu druhého svatovítského kostela na místě toho nejstaršího, to když kníže Spytihněv II. 28. září roku 1060, tedy na svátek sv. Václava seznal, že stávající kostel už nestačil pojmout nápor poutníků.
Sv. Václav ale nebyl jen světcem poutníků, ale také patronem vojáků. Do mnoha bitev byly neseny součásti zbroje sv. Václava a vojska bránila zájmy své země pod praporem se Svatováclavskou orlicí, která byla dlouho také znakem českých panovníků a jejich zemí. Jedna z takových slavných bitev se odehrála roku 1126 v severních Čechách nedaleko Chlumce u Chabařovic. Když tehdy německý král Lothar III. táhl se svým vojskem do Čech, postavilo se mu vojsko knížete Soběslava. Do bitvy s sebou české vojsko prý vzalo i kopí sv. Václava a povzbuzeno touto relikvií a modlitbou k tomuto světci udeřilo na Lotharovo vojsko tak silně, že je úplně rozprášilo a Soběslav dokonce německého krále (a později císaře Svaté říše římské) zajal. Následné jednání vyústilo ve spojenectví obou panovníků, což po nějakou dobu zajistilo možnost poklidného rozvoje české země. Zbroj sv. Václava – jeho přilba, drátěná košile a meč – je dodnes uchovávána v rámci chrámového pokladu v kostele sv. Víta na Pražském Hradě a upomíná na skutečnou moc i vojenskou sílu, již majitel této zbroje držel. Snad už někdy do 12. století také sahají počátky Svatováclavského chorálu, který od té doby až do roku 1918 sloužil také jako jakási neoficiální hymna českého státu.
K odkazu sv. Václava se hlásili v podstatě všichni čeští panovníci a utíkali se pod jeho ochranu. Nejsilněji svatovítský kult akcentoval Karel IV., český král a císař Svaté říše římské. Postavu sv. Václava Karel IV. vetkl do pečeti nově založené pražské univerzity a nad světcovým hrobem nechal postavit nádhernou kapli, jejíž světově unikátní výzdobu můžeme obdivovat dodnes. Asi největší hold ale Karel Václavovi složil tím, že právě jemu, jakožto věčnému nebeskému vládci českých zemí, přiřkl vlastnictví nově vytvořené koruny českých králů. Nebyla to sice úplně nová myšlenka, spíše šlo o potvrzení nějaké starší tradice, ale nová Svatováclavská koruna, zároveň relikviář pro trn z trnové koruny Kristovy, byla tentokrát v tomto smyslu opatřena dokonce papežskou bulou. Bylo stanoveno, že čeští králové si (za příslušný poplatek) směli korunu zapůjčit ke korunovaci, případně k některým významným příležitostem, ale ještě týž den museli korunu vrátit na hlavu (rozuměj na relikviářovou bustu se světcovou lebkou) sv. Václava. Korunu směli používat jen v Praze a nejbližším okolí a její zneužití bylo papežskou bulou automaticky trestáno vyobcováním z církve, tzv. exkomunikací, což byl v té době nejtěžší trest, po němž mnohdy na provinilce čekalo už jen popraviště. Tato Svatováclavská koruna, nejvyšší symbol svrchované státní moci, se dodnes uchovává v korunní komoře v chrámu sv. Víta, která se nalézá v těsné blízkosti Václavova hrobu. Vedou do ní dveře opatřené sedmi zámky, k nimž drží klíče sedm nejvýznamnějších představitelů českého státu, církve a hlavního města. Jsou jimi prezident republiky, předseda vlády, předsedové obou parlamentních komor, pražský arcibiskup, probošt Metropolitní kapituly a primátor města Prahy. K otevírání korunní komory, k němuž se musí všech sedm držitelů klíčů sejít, dochází přibližně jednou za pět let. Je pravda, že za dob Karla IV. byla úcta k tomuto světci asi neviditelnější, ale to zdaleka neznamená, že by v průběhu dalších staletí nějak upadala. Sv. Václav byl i nadále nejen světcem církve, ale i symbolem státnosti. K jeho odkazu se živě hlásili i čeští panovníci z Habsburského rodu, kteří někdy bývají obviňováni z nedostatečného "češství". Až teprve koncem 18., ale zejména v 19. a 20. století docházelo v různé intenzitě k cíleným snahám o desinterpretaci role sv. Václava a mnohdy i ke zneužívání jeho odkazu k politickým cílům, s nimiž by sv. Václav jistě rozhodně nesouhlasil. Už v 19. století, v době národního obrození, které se mnohdy manifestovalo spíše prvoplánovým "vlastenčením", než skutečným vlastenectvím, se objevují hlasy, že byl sv. Václav vlastně slabým panovníkem, protože se podbízel němcům. Takovéto interpretace se pak hodily politikům a "historikům" nacistické, ale zejména komunistické éry. Nacisté udělovali kolaborantům Svatováclavské vyznamenání, komunisté se pak často zpochybňováním odkazu "primitivního feudála" snažili podpořit svůj boj proti církvi. Až poslední doba opět přeje historikům, kteří se snaží na odkaz knížete a světce Václava nahlížet pokud možno objektivně, ačkoliv i v současné době se setkáváme s některými troufalými interpretacemi, které se mnohdy zakládají více na pohledu toho kterého historika, než na dějinných faktech.
Jisté je, že odkaz sv. Václava – podporovatele církve, schopného státníka a výtečného válečníka – je pro náš národ a jeho dějiny zásadní. Vždyť pod jeho sochou na pražském Václavském náměstí se vždy, když je třeba, srocují lidé a mění běh dějin. Naposledy tomu tak bylo v roce 1989, kdy padla komunistická totalita. Svatý Václav je symbolem státu, moudře uplatňované síly, vždy je zobrazován ve zbroji. Znamení kříže na jeho přilbici odkazuje na etické hodnoty, o které se jako panovník i válečník opíral. Jeho tradice je živá dodnes i v českých ozbrojených silách, o čemž svědčí i to, že jeden z našich nejvýznamnějších praporů, 42. mechanizovaný prapor, který reprezentoval naši zemi na mnoha zahraničních misích a plnil náročné úkoly i u nás doma, se označuje jako "Svatováclavský". Na odkaz svatého Václava můžeme být právem hrdí.
Pro 42. mechanizovaný prapor připravil Damián FABER
