Václav Klaus
Svátek sv. Václava je oslavou národního světce, s nímž je spojena více než tisíciletí trvající křesťanská tradice, i připomenutím české státnosti a národní svébytnosti. Symbolika křesťanská i národní a státní se ve Václavově osobě spojily natolik, že se pro mnohé generace kníže Václav stal oporou a záštitou v těžkých chvílích našeho národa. Nic na tom nezměnily dlouhé roky, kdy se nepřátelé naší svobody pokoušeli svatováclavskou tradici zneužít nebo dokonce potlačit.
Osobnost sv. Václava je nám skryta v nejasných obrysech raného středověku. Víme, že do české historie vstoupil jako jeden z prvních historicky doložitelných panovníků přemyslovské dynastie a že to bylo v době rodícího se českého státu, jeho hranic a jeho pokusů etablovat se v tehdejším politickém uspořádaní mnohdy velmi konfliktní a svárlivé Evropy. Víme, že to pro panovníka představovalo mnoho obtížných úkolů. Jako diplomat musel být připraven ke složitým politickým vyjednáváním, která měla ochránit a posílit postavení mladého českého knížectví. Jako vládce byl nucen čelit opozici doma i v zahraničí a neustále obhajovat své nezávislé postavení. A jako taktik si musel být plně vědom pomíjivosti uzavíraných dohod a smluv.
Konkrétní rysy osobnosti knížete Václava nám historie poodkrývá jen spoře, chybějící informace zaplňují legendy vzniklé až po jeho smrti. Z nich však můžeme soudit, že v podstatě řešil obdobné problémy, jaké stojí před námi o více než tisíc let později: jak zajistit mír a stabilitu, jak uspořádat vztahy našeho státu k blízkým velmocím, jak sjednocovat protichůdné zájmy doma a jak řešit naše vlastní střety.
Kníže Václav se již nedlouho po své smrti stal národním světcem a symbolem české státnosti. Svatováclavská tradice pomohla začlenit naši zemi do západní křesťanské civilizace. Jeho důraz na mírovou politiku a na odpor proti násilí významně formovaly naši národní povahu. Mementem nám je i Václavův tragický skon, výsledek snad bohužel až příliš tradiční české politické nesvornosti, která se v jeho době nezastavila ani před bratrovraždou.
Postava sv. Václava se stala součástí národní identity a touhy po jejím dalším zachování. Objevovala se na královských pečetích, obrazech, nástěnných malbách kostelů. Pod jeho ochranu byl svěřen symbol svrchované panovnické moci – královské klenoty. Jeho jméno nese i naše královská koruna. Svatováclavský chorál, který zazní v závěru dnešní slavnosti, se stal tradiční součástí korunovačních obřadů i lidových poutí.
Je správné, že den sv. Václava znovu zaujal místo mezi našimi státními svátky. Jsem rád, že jsem mohl atmosféru Národní svatováclavské pouti prožít dnes s Vámi. Jistě nejen já si odsud odnáším hluboký zážitek. Svatováclavské ideje a tradice byly a jsou s námi. A měly by být i v budoucnu.
(27. září 2008)
Dominik Duka
Je nepřehlédnutelnou skutečností, že tento panovník může být považován za skutečný vzor a předobraz. To nelze říct tak jednoznačně o křesťanských panovnících, kteří budoucí obraz křesťanské Evropy vytvářeli před ním a spolu s ním. Všechny tyto osobnosti – Karel Veliký, sv. Zikmund či Chlodvík, sv. Štěpán, sv. Vladimír – se zapsaly svými životními příběhy do středověkých legend, ale žádná z nich se nestala tak ideální postavou pro vzor křesťanského vladaře, muže zbožného, vzdělaného, spravedlivého, mírného, s hlubokým sociálním cítěním. A co víc, panovníka mírumilovného, ale nikoli zbabělého, který dává přednost diplomacii i kompromisu proto, aby zabezpečil mír, ekonomický rozvoj a sociální řád.
Ponechávám historikům, aby se těmito otázkami zabývali hlouběji, aby vyřkli svůj konečný ortel. Duchovní zakotvení svatého Václava jako panovníka nicméně nezpochybnitelně míří k postavě Krista Pantokratora, který nevítězí na krvavém bojišti, ale prolévá vlastní krev na kříži. To je i mučednické završení Václavova života, s nímž vstupuje do dějin této země a o kterém napíše francouzský diplomat a básník Paul Claudel svou ódu o panovníkovi, jehož krev pila jeho vlastní zem. Z této mízy vyrůstá ideál vládce či vlády v této zemi.
Přemyslovská dynastie nechává růst svatováclavskou tradici, která je přetvářena v rámci dalšího rozvoje náboženského a kulturního. Svatý Václav je nepřehlédnutelný v náboženském a kulturním životě za doby lucemburské dynastie. Otec vlasti Karel IV. na něm buduje nejen české království, ale svatováclavský ideál se stává ideálem císaře Římské říše, útvaru, který pak je historiky nazván corpus christianorum. V okamžiku, kdy Karel IV. buduje z Prahy centrum této říše, předává knížeti Václavovi nejen vládu, ale dává mu do patronace i univerzitu. Stavebník svatovítské katedrály a zakladatel univerzity pochopil svatého Václava a jeho příběh jako naplnění křesťanské západní civilizace, civilizace katedrál a univerzit.
Ke svatému Václavovi se bezesporu hlásí i husitská tradice. Ta, která nepohrdla základními prvky českého státu, byla schopna hledat dorozumění uvnitř české země i porozumění v zahraničí. Svatého Václava však na basilejském koncilu odmítli radikálové, táborité a sirotci, pro které síla zbraní a fanatická neschopnost kompromisu znamenala dovedení této země až k lipanské bitvě, která nastolila v zemi mír a pořádek, která umožnila, aby jagellonská dynastie pokračovala ve svatováclavské tradici. Vladislavu II. vděčíme za základní podobu svatováclavské kaple. K ní a ke Staré Boleslavi, svatováclavskému odkazu, se přihlásí i nastoupivší habsburská dynastie v osobě jednohlasně zvoleného Ferdinanda I., panovníka, který právě v duchu této tradice píše svou liber reformationis, návrh náboženského smíru určený pro tridentský koncil a podporovaný tehdejším státním sekretářem sv. Karlem Boromejským. To je také jeden z důvodů obliby tohoto světce v barokních Čechách, kde se s ním setkáváme na obrazech v našich chrámech či na mariánských sousoších. Jistě, že jedním z důvodů úcty bylo i sociální cítění tohoto světce, který umírá jako ošetřovatel za morové epidemie v Miláně, ale nepřipomínal tento celosvětově známý římský prelát svým způsobem i svatého Václava?
I Praha císaře Rudolfa II., opětné centrum římské říše, je městem svatováclavským. U svatého Václava na jeho náměstí hledá pomoc český národ v době "vesny národů" v roce 1848, v době mnichovské zrady nás ke svatému Václavu svolává básník František Halas. U svatého Václava vyjádří svůj zoufalý výkřik k národu také Jan Palach. Na Václavově náměstí se rozhoduje v listopadu 1989.
Domnívám se, že svatý Václav tak, jak nám ho přibližují svatováclavské legendy – zbožný, skromný, vzdělaný, mírný a mírumilovný vládce – je zakladatelem toho ideálního českého státu, ve kterém se každý může cítit jako doma. Každému je přiznána svoboda, ale i určitá míra solidarity a sociální jistoty.
(28. září 2010)
Papež Benedikt XVI.
Je zajímavé si povšimnout, že Boleslav se sice bratrovraždou zmocnil pražského knížecího stolce, avšak koruna, kterou si pak vkládali na hlavu jeho následníci, nenesla Boleslavovo jméno. Nese naopak jméno svatého Václava…
… "Nevinný poražený zvítězil nad krutým nepřítelem stejně jako Kristus na kříži" (srov. Legenda o svatém Václavu), a krev mučedníka nevolala po nenávisti a pomstě, ale po odpuštění a míru.
… Minulé (20.) století - a vaše země toho byla svědkem - vidělo padnout nemálo mocných, o nichž se zdálo, že dosáhli výšin takřka závratných. A najednou byla jejich moc pryč. Svatého Václava oproti nim nazýváte "věčným knížetem Čechů".
… To je i poučení ze života svatého Václava, který měl odvahu dát přednost království nebeskému před kouzlem pozemské moci. Naučil se být "milosrdný a milostivý" a prodchnut duchem evangelia dokázal odpustit i bratru, který usiloval o jeho život. Právem ho proto vzýváte jako "dědice" svého národa a ve vám dobře známé písni jej prosíte, aby mu nedal zahynout.
(28. září 2009)
Karel Čapek
Ne, že bych mohl čímkoliv rozhojnit naše vědomosti o vévodovi české země; ale stalo se kdysi jedno zjevení, o kterém bych vám chtěl dát opožděnou zprávu. Bylo to za války, v jedné z nejsmutnějších a nejtěžších zim; tehdy se všechno zdálo skoro ztraceno, a jen s námahou jsme v sobě udržovali malý a zoufale vytrvalý ohníček naděje. (Jak je to dávno, Bože, jak je to dávno!) V takových dobách se člověk ohlíží po znameních; i hledal jsem za jednoho nedělního odpoledne - bylo to právě kolem vánoc jako teď - nějaké znamení na temném a sirém Hradě pražském.
Svatý Vít byl kupodivu otevřen; bylo tam šero jako teď, jen maličko lidí se modlilo ve zšeřené lodi chrámové a několik svíček zimomřivě svítilo před vysokými temnými oltáři. Bylo to strašně smutné a přísné jako znamení.
A tu se otevřely železné dveře kaple svatováclavské a z nich vycházel průvod kněží s hořícími svícemi, jako z jiného věku a zpívali. Zpívali mešními, silnými, stářím jakoby nazrněnými hlasy: "Svatý Václave, vévodo české země, oroduj za nás, pros za nás Boha, Svatého Ducha..."
V katedrále se udělala docela tma, jenom ty ornáty, jenom ty stříbrné a plešaté hlavy velikých starců zářily v kmitavém plápolání svěc. "Ty jsi dědic české země; rozpomeň se na své plémě… Nedej zahynouti nám ni budoucím."
Svatovítští canonici už zašli do sakristie, tma zalila katedrálu, a ještě jsem oběma koleny klečel na tvrdém a mrazivém kamení; ale pak už ve mně nebyl malý a zoufale vytrvalý ohníček naděje, nýbrž zářivá a slavnostní řada hořících svěc.
Málo, maličko toho víme o knížeti země české, kdybychom sesbírali všecko, co víme, byl by to, upřímně řečeno, do veliké a převeliké míry svatý Václav Alšův, svatý Václav Myslbekův, svatý Václav Tomanův;
Nezapomeňme na tuto tradici svatováclavskou.
Ano, ale tak se mi zdá, že jsme i ve svých dějinách méně dávných mohli mnoho a mnoho slyšet o křesťanství: o demokracii a humanitě jako o uskutečňování křesťanské lásky k bližnímu, o svobodě a spravedlnosti ke všem rovné, jako o přirozeném právu nesmrtelných duší, o politice jako nástroji k budování Boží obce na zemi. Snad nezapomeneme, že i toto je naše slavná tradice křesťanská, i když nese jiné jméno národního knížete. Nese totiž jméno Ježíšovo a vyslovoval je věřící Masaryk.
Mám před sebou knížečku; jmenuje se Good King Wenceslaus, vyšla loni v Chicagu a obsahuje vánoční hru, kterou napsal pan Cloyd Head pro jednu školu na Floridě. Teď o vánocích se po celém anglosaském světě bude zpívat koleda o dobrém králi Václavu.
I když nechceme, půjdeme s jinými lidmi a národy po hřejivých stopách, jež zanechal ve sněhu dobrý kníže Václav.
(Tyto řádky Karel Čapek napsal 18. prosince 1938 - týden před svou smrtí)
